Déšť

Konečně přišel toužebně očekávaný déšť! No, měla bych vynést odpadky, ale do toho deště přece nepůjdu; počkám, až přejde. Prší vytrvale a koš „nepřetéká,“ asi ho vynesu až zítra. Po nějaké době vyhlédnu z okna na rybníček. Už neprší! No, tak můžu jít s těmi odpadky do popelnice. Po dešti je nádherně. Lepší vzduch, sousedé sedí na schodech svého domu a nejspíš si také užívají to příjemné ochlazení vzduchu. Vrátím se domů a za několik okamžiků zjistím, že zase leje. Děkuji Bohu, že předtím déšť na chvíli ustal a já mohla jít s odpadem. Bůh přece vždycky ví, na jak dlouho přestane pršet a za jak dlouho zase začne. Napadá mě, že ví, i kdy bude mít jaký spoj zpoždění. Být tak napojená na Ducha svatého a vědět tyhle detaily! Člověk by se zbytečně nehonil a nemusel by občas pozměňovat své plány. Proč jen často nevím, že… „Ještě stihnu tohle, protože autobus přijede na zastávku později“, nebo „Dneska bych mohla jet na skupinku na kole, protože pršet začne, až se vrátím domů“, apod. No jo, ale sloužím já Bohu, anebo Bůh mně? Já tu jsem přece, abych byla Boží služebnicí. Bůh není od toho, aby mi posluhoval. Jasně, má-li něco Bůh v plánu a je proto důležité, abych se kvůli tomu dozvěděla nějakou takovouhle podrobnost, dozvím se to. Ale rozhodně není služebníkem na vyslýchání mých modliteb a přání! Kolikrát se ho ale člověk do takového postavení snaží dostrkat.

Comments are closed.