Slovo na tento týden (12. 5. 2018)

Milí sourozenci,

v týdnu jsme se sešli jako finanční výbor a bavili jsme se o tom, co můžeme udělat, abychom pomohli zaplatit Nový kostel. Je jasné, že i když dáme vše, co můžeme, nikdy to nebude dost na kostel. Počítáme s tím, že nám Bůh otevře nějaké dveře. Zřejmě chce otevřít i naše možnosti. Jestli Nový kostel chceme, pak se nevyhneme osobní oběti a nasazení. Udělal jsem v této oblasti zvláštní zkušenost. Když jsem se rozhodoval, jestli pojedu v únoru do USA shánět peníze, tak jsem si říkal: Musíme pro ten Nový kostel taky něco udělat. A tak jsem obětoval týden času a zaplatil třetinu ceny letenky (něco přes 7 tisíc Kč). Zbytek platil sbor. Rád cestuji a tak jsem to nebral jen jako oběť. Když jsem byl den před odjezdem nemocný a přemýšlel, co udělám, jedna z variant byla posunout let na později. To ale stojí peníze a tak jsem stál před dilematem: Mám zaplatit dalších skoro 9 tisíc, abych mohl jet povídat v USA o našem Novém kostele? A znovu jsem si říkal, že musíme dělat osobní oběti, abychom Nový kostel měli. A tak jsme tedy pro nás dost velkou sumu obětovali. Několik týdnů po návratu z USA jsem zažil velké překvapení. Na staršovstvu mi starší předali 6700 Kč, že se nám několik sourozenců rozhodlo přispět na poplatek za posunutí letu. Byl jsem krásně šokovaný. Vůbec jsem neměl tušení, že se něco takového chystá a vnitřně jsem se s těmi penězi už dávno rozloučil. Protože byla sbírka anonymní, nevím, kdo přispěl a chtěl bych vám touto cestou poděkovat. Povzbudilo mě to v dávání. Když se nasadíme a obětujeme, Bůh je tak zvláštní, že nám štědře žehná.

Milan Mrázek

Váš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *