Slovo na tento týden (22. 6. 2019)

Milí sourozenci,

v uplynulém týdnu jsem slyšel říkat svědectví více lidí, jak se jim stalo, že uvěřili v Krista. Vždycky tomu rád naslouchám. Carol na svém koncertu říkala, jak jí Bůh ukázal, že je jeho princezna. Bez tohoto poznání by byla ztracena v odsouzení a nepřijetí od lidí. Takhle je z ní nádherná, šťastná žena, která rozdává kolem sebe radost. Na mládeži nám povídali Radek a Alenka, jak poznali Krista. Za každým je jiný příběh. Není lepší a horší svědectví. Pokaždé je to zázrak, kdy Bůh osvítí naše srdce a dá nám poznat světlo své slávy ve tváři Kristově (2K 4,6). Bůh vstoupí do našeho života a on sám je naším pokladem. Tento poklad máme v hliněných nádobách. Tyto obyčejné nádoby – to je naše slabost, naše bezradnost, naše zmatenost, naše úzkost a těžkosti, náš pocit, že jsme na dně, sražení k zemi. I apoštol Pavel se takto cítil (2K 4,7-10). V naší lidské slabosti se projeví Jeho síla. On sám je naším pokladem. Na nás je se vydat na smrt a bojovat do konce. Vždyť jsme v našem boji s hříchem nemuseli prolít krev. Ale my máme ducha víry, která hledí na Krista – náš život a poklad. Možná praskne nebo se rozbije naše hliněná nádoba, ale na našem smrtelném těle se zjevuje Ježíšův život. V naší slabosti se projevuje Jeho síla. On je věrný, je vzkříšený a zná naši křehkost. Ten, který vzkřísil Krista, nás stejnou mocí posiluje, dává naději a postaví nás před svou tvář. My máme různá svědectví, jak jsme uvěřili, ale tento poklad je pro nás všechny stejný.

Milan Mrázek

Comments are closed.