Seděla jsem v autobuse a zachytávala útržky dramatického rozhovoru, který se odehrával o několik sedadel za mnou. “Ale to přece nemůžeš…”. “Ale kdybys mě miloval, tak bys…” Byl to mladý pár, jezdili tudy často, chodívali spolu napřed s úsměvem, pak už jen vedle sebe, zato s kulatícím se bříškem. Pár dní po tomhle rozhovoru jsem je spolu zahlédla naposledy. Je to víc než rok.
Dramata, která se odehrávají denně kolem nás. Zranění z nejbližších vztahů, pocit křivdy, nespravedlnosti. Někde po světě teď asi jezdí mrňous v kočárku bez tatínka, protože tatínek si dělal nárok na více úcty a maminka zase na více lásky. A co nárok dítěte na pěkný domov a oba rodiče?
Kdyby to byli křesťané, snad by si po hádce vzpomněli na obvyklou otázku: “Co by na tvém místě udělal Ježíš?” – a vykročili k jinému řešení. Kolikrát už jsem slyšela, že křesťanská víra je berlička pro slabochy. Ve světle kříže je to naprostý omyl. Ježíš byl Boží syn, měl nárok na úctu (dokonce uctívání), moc, slávu, důstojnost. Vzdal se toho a nechal se z lásky k nám zabít.
My denně požadujeme od svého okolí lásku, úctu a důstojnost – přece na to máme nárok, potřebujeme to ke zdravému životu, odborníci to taky říkají! A co když na to jdeme špatně? Co když je láska na dosah, jenže jinde, než ji hledáme? Co když je u Někoho, kdo ji dává a a zároveň nás učí dávat?
“Co by na mém místě udělal Ježíš?”