Historie sboru

Milí sourozenci,

před prázdninami máme již obvykle naplánováno, kam pojedeme na dovolenou, koho navštívíme, kam budeme cestovat. Letos je ale to naše plánování poněkud jiné. Nejistota, co bude a kam kvůli protipandemickým opatřením nebudeme moci odjet, naše plány omezuje. Proto někdo zůstane doma a bude „jen“ odpočívat. Přesto myslím, že máme léto i cestování rádi. Zároveň z toho ale máme respekt. Vrátit se po prázdninách domů živí a zdraví, setkat se s rodinou, s lidmi ve sboru v plné sestavě, to není samozřejmé. Více než kdy jindy si uvědomujeme, jak moc na svých cestách potřebujeme Boží ochranu. Proto si před prázdninami čtu žalm 91, kde se mluví o andělu, který člověka chrání na cestách. A mluví se tu také o stanu. Nemyslí se tu ale jen na trampy a táborníky, ale na nás všechny. Ten žalm je totiž o putování životem.

„Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží.“ Zajímavé je, že tu jde o dva způsoby pobývání: domov a stan. Mít domov je něco jiného než bydlet ve stanu. Domov je spojen s pocitem bezpečí, je tam útulno, stálost, ochrana. Jedním slovem „útočiště“. Stan je oproti tomu cosi dočasného, ohroženého, lehce zničitelného. Domov žalmista spojuje s Hospodinem, člověk však bydlí ve stanu. Ale i ten, kdo bydlí ve stanu, může mít domov u Pána. A ten, kdo má domov u Pána, kdo se rozhodne pro Boha a spoléhá se na něj, ten se ani v chatrném stanu nemusí bát pohrom.

Izraelci, Hebrejové, byli kočovníci. Šli kus cesty, někde rozbalili své stany, pak je zase zabalili a šli dál. My jsme taky kočovníci. Vždyť tady na zemi taky „jenom“ stanujeme. Všechno v našem životě je na dobu dočasnou. Náš život neustále něco zvenčí ohrožuje. Máme vymezený čas a prostor. A v životě občas musíme něco „zabalit“ – jako ten stan. A nakonec to tady na tom světě jednou „zabalíme“ úplně.

Ty pohromy dorážející na člověka, o kterých mluví žalmista, jsou nebezpečná zvířata had, lev a drak. Mluví také o kamenech. Můžeme je chápat jako symboly nepřátelských sil a zla všeho druhu. Naše stany – životy – jsou jimi neustále ohroženy. Žalmista doufá, protože má svůj domov v Hospodinu. Věří v jeho ochranu a ve své vítězství nad nepřátelskými silami. Pošlape hada, lva i draka. Zvítězí nad záludností, panovačností a krutostí. Ale tahle víra a naděje není nijak naivní. Nezastává, že když věříš, tak se ti nikdy nic nestane. Ten, kdo to psal, věděl moc dobře, že pohromy jsou a budou. Zakoušel však Boží blízkost právě i uprostřed pohrom. Tu Boží blízkost nazývá anděly.

„Na rukou tě budou nosit.“ Pro mne je to krásný obraz nejen o ochraně, ale také o nadzvednutí ze země. Představuji si, že mě anděl „vynese nahoru“. Ne z tohoto světa, ale na jinou rovinu. Odtud se mohu podívat na svůj život z pohledu Božího království. Anděl mi dovolí mít odstup od všech těch pohrom, ostrých kamenů, hadů, lvů a draků. A s nadhledem si mohu všimnout, že můj život nejsou jen pohromy. Že i když se můj stan hroutí, domov trvá. Že i v těžkých chvílích jsem vlastně v bezpečí.

Kéž bych tuhle žalmistovu naději uměl předat a nejlépe ji dostat i k těm, kdo právě teď na jižní Moravě v bouři a kvůli tornádu přišli o střechu nad hlavou, byli zraněni nebo jim kroupy rozsekaly střechy a auta.

A tak tu žalmistovu naději přeju vám, sobě i druhým.

Je čas se také rozloučit. Zejména s těmi z vás, které již neuvidím nebo se v létě nepotkáme. V červenci mě nahradí nový kazatel, který se vám bude věnovat naplno. Je to dobře a moc vám to přeju. Byl jsem s vámi moc rád, a i když jsem se s někým z vás viděl v té podivné době jen přes obrazovku, bylo to milé. Děkuji za moc fajn přijetí i podporu, zůstáváte v mých modlitbách.

 Ať vás všechny dobrý Bůh provází ve vašem stanování.