V tomto týdnu jsem sledovala své dva kolegy (správce soudní budovy a údržbáře), kteří na traktůrcích projížděli park u soudu a sbírali listí. Obrázek to byl malebný, jeden traktůrek červený, jeden žlutý, slunce svítilo, koše na listí se plnily a za traktůrky se objevovala čistá tráva. Zatímco já jsem byla zavřená v kanceláři a na stole se mi kupily spisy (množství nevyřízených spisů je přímo úměrné času věnovanému lelkování). Tak trochu jsem svým kolegům ty traktůrky záviděla. Z dálky není vidět, že ruce na volantech mrznou, někdy prší za krk a mezi listím se občas skrývá ledasco, co je potom třeba z lopatek a koše traktoru velmi urputně čistit. Není mým úkolem jezdit s traktorem, kdysi jsem přijala, že se mám věnovat něčemu jinému, a pokukování po různých jiných možnostech zdržuje, k ničemu nevede a možná zbytečně znejišťuje. Když před nedávnem Ctirad v kázání mluvil o projetí cílem, vybavila se mi poučka BESIPu, že člověk jede tam, kam se dívá, tj. že zbytek těla (auta, kola) vždy následuje oči. Nejen v zaměstnání, ale i v mnoha dalších oblastech života nás mohou rozptylovat možnosti, cesty a šance, které vypadají na první pohled skvěle, ale vlastně nevedou k cíli, nebo prostě nejsou pro nás. Je důležité vědět, co je mým povoláním, je důležité vstupovat do dobrých skutků, které Pán Bůh připravil právě pro mě, kéž bych šanci udělat to, co mám, nepromarnila pokukováním po šancích jiných.
Martina Chlupáčková