nikdy jsem k vám neměla moc dobrý vztah a právě teď mě denně dráždíte. Každé ráno při zapnutí počítače mi ukážete obrázek krásné krajiny někde na druhém konci světa a v horním růžku napíšete: “Chystáte se někam vyrazit?” Po třech týdnech života v nouzovém režimu kvůli koronaviru, v zemi s uzavřenými hranicemi, službami, divadly a omezením kontaktů mezi lidmi bych i od vás čekala trochu empatie! S počítačem o zem asi nepraštím (za prvé ho potřebuji, za druhé je služební), ale máte to u mě schované!
Manžel se vás zastává, prý je moje chyba, že jsem si kromě nového pozadí nenastavila také pevný obrázek ve volbě “Zamykací obrazovka”. Ježkovy oči, v minulých týdnech už jsem nastavovala volby pro kameru, mikrofon, povolení přístupu aplikacím,… No dobrá: Vím, že jsem podrážděná a sloužíte mi jako hromosvod. Chybí mi část rodiny, jejich objetí a rozhovory z očí do očí. Chybí mi církev, moji “Boží sourozenci”, živé bohoslužby, úsměvy, diskuse a modlitby bez výpadků spojení. Chybí mi i to potřásání rukou, které mě vždy trochu uvádělo do rozpaků… Ptám své Nejvyšší autority na tuhle zvláštní dobu: “Co si, Pane, přeješ, abych dělala, řešila a promýšlela?” A přepadá mě podezření, že tady vyčítám Windows nedostatek empatie a zatím jsem nedostatečně empatická k Boží vůli…
Dobrá. Víte co, milé Windows 10? Zastavím vaše nabídky cizích krajin a nastavím si pevnou “Zamykací obrazovku”. A začnu se hodně soustředit na hledání Boží vůle. Nechci ji minout.
(Ale prosím, buďte bezproblémové. Modlím se denně za techniku, díky které teď udržujeme spojení s ostatními – a tedy i za vás. Každý máme své úkoly – tak pojďme na to!)