Zotavuji se po úrazu a svíjím se v pocitech viny (je to knižní výraz – ale jak ho nahradit stejně výstižně?). V mojí hlavě se odehrává dialog Žalobce a Obhájce. Ten druhý na tom není dobře.
Ž: “Víš, co všechno se mohlo stát?” O (nesměle): “Ale nestalo…”
Ž: “Ale mohlo! Způsobila jsi nehodu, tvoje chyba mohla stát někoho těžké zranění nebo taky život!” O (potichu): “Já vím. Ale nestalo se to…”
Ž: “To není tvoje zásluha! Je to nespravedlivé, že se to posuzuje podle skutečných následků. Zasloužila bys větší trest.” O: “Ale… já jsem to neudělala úmyslně…”
Ž: “To ti nepomůže. Víš, co se mohlo stát.” O: “A co Ježíš? Zemřel za moje hříchy, tak i za tohle…”
Ž: “Jen se nevymlouvej. Na možných následcích to nic nezměnilo.” O: “Někde v tom tvém tvrzení je chyba. Takhle by o tom Bůh nemluvil. Klameš mě, jenže kde?”
Tak dost, mám přece mít klidový režim. Tohle by mě vyčerpalo a zpomalilo uzdravování. Snažím se vědomě zastavit myšlenky a věnovat se něčemu příjemnějšímu. Až mi bude líp, vrátím se k tomu. Nebo spíš ono ke mně… Pane, pomůžeš mi s tím?
Modlím se krátce, hlava se těžko soustředí, ale vím, že Ježíš je se mnou. Jako celou dobu. A najednou začínám vidět svět jinýma očima: Většina věcí, co my, lidé, děláme, je špatně. Každým odstrčením dětí kvůli únavě nebo výbuchem hněvu na toho, kdo nic nezpůsobil, spouštíme kolotoč následků. Můžeme zranit nebo i zabít (lásku, důvěru…). Jenže vztahová zranění nejsou vidět, na rozdíl od těch fyzických…
Na jednu stranu se mi tím poznáním ulevilo. Na druhou stranu je to děsivé. Jak s námi můžeš, Pane, žít?
Dostala jsem milost. Nerozumím tomu, ale… děkuji!