Na školním schodišti seděly spolu dvě patnáctileté studentky, každá s mobilem v ruce a každá s jednou pantoflí něžně růžovou a druhou ostře červenou. No jasně, nejlepší kamarádky, výměna jednoho pantofle vyjadřuje hlubokou vnitřní sounáležitost. „Tohle by muži nepochopili,“ proletělo mi hlavou a rázem jsem se začala těšit na Duchovní obnovu žen, kam pojedu v listopadu. Vím, že se s muži doplňujeme a potřebujeme, ale být jednou za čas jen mezi ženami je obrovská vnitřní úleva. A vím, že muži to mají podobně. Když jsem v lednu doprovodila manžela na sraz při odjezdu na Duchovní obnovu mužů, velmi brzy jsem odtud zmizela. Těšili se, byli naladění na sebe, ta mužná atmosféra se nedala vydržet…
Každý z nás je jiný, má jiné zájmy, jiné prožívání. přesto něco spojuje ženy a něco muže. Bůh nás stvořil jinak – vnímáme, že objektivní rozdíl existuje, ale těžko se definuje. A když se vám nebude dařit dostat to do slov, vzpomeňte na pantoflíčky :-).
(Pokud vás to trápí víc, doporučuji ke čtení: John Eldredge – Pozor, srdce muže!, John a Stasi Eldredgeovi – Úchvatná)