Jdu na procházku podzimní lipovou alejí a mám neskutečné pocity ze žlutého listí – zlato pod nohama, zlato nad hlavou (i když tam ho už ubývá). Nedá se to zachytit, nedá se to popsat. Vím, že tahle krása bude trvat jen pár dnů, pak svět zesmutní a holé větve zčernají. Ale teď je čas pozorovat, obdivovat, radovat se z přítomného okamžiku…
Přemýšlím o životě. Nevíme, co bude zítra, a teď kromě běžných starostí na nás tlačí ta šílená pandemie a všechno kolem ní. Ale i v dnešním dni můžeme zažít klidné chvíle, udělat si čas radovat se z krásy, z blízkých lidí, z rozhovoru (telefonického…) s přáteli. Zažít pokoj s Bohem, který se nezměnil a jehož sliby platí. Proč se o to připravit?
Připomínám si i náš sbor. Procházíme obdobím změn, něco krásného pomalu končí, další půlrok vypadá šedě a budoucnost jako otazník. V přírodě po pestrém podzimu přijde nevýrazné, skoro nezajímavé zimní období. Ale je to důležité nabírání sil na jaro, na ten výbuch nových listů a barev…
Pane, co máš pro nás připraveno? Jaké jsou tvoje plány? Barevně – nebarevně, je čas se ptát a hledat tvoji další cestu. Veď nás, prosím…