Nastoupila jsem do autobusu. Bylo ráno, sněžilo, silnice pokrývala vrstva rozježděného sněhu a mě čekalo 26 km cesty do práce. Uklidňovala jsem sama sebe, že mě poveze profesionál, ale moc se mi to nepodařilo, vypadal hodně mladě. Já tady svěřuji život do ruky člověku, o kterém nic nevím!
Jel dobře a opatrně, chvílemi jsem pozorovala z okna zimní pohádku, chvílemi nervózně sledovala průjezd ostrou zatáčkou nebo podkluzování kol při sjíždění z kopce.
Je to zvláštní svět. Krása i nebezpečí. Bůh ho tak stvořil. Jak jsem kdysi četla u C. S. Lewise, je tu voda, která uhasí naši žízeň, ale také se v ní můžeme utopit, a kameny, které nás při chůzi unesou, ale můžeme si o ně rozbít koleno.
Několikrát týdně mě vezou řidiči, o kterých nic nevím. Pozoruji z oken autobusů krásnou přírodu a doufám, že mě bezpečně dovezou na místo. Nesvěřuji svůj život jim, ale Někomu mnohem většímu.