Milí sourozenci,
moc díky všem, kteří pomohli s organizací týdne s Američany. Jídla měli až moc – až jsem musel Martině říci, že nestíháme jíst další a další buchty a pokrmy. Vzpomněl jsem si na sbírku zlata na stavbu svatostánku (Ex 36,2-7), také Izraelci přinášeli víc, než bylo potřeba, a měli dostatek všeho pro veškeré dílo.
Jsem vděčný za službu na školách s americkými hosty. Mohli jsme být na dvou středních školách, na Sociální a na Manažerské akademii. Obojí mělo velmi dobrý ohlas. Studenti přišli na hraní sofballu i na Americkou párty. Když jsem byl na hodině angličtiny, bylo zajímavé pozorovat mladé lidi, jak se projevují. Nejdříve se představili Američané a pak se měl představit každý student sám (podobně jako v úterý v kavárně) Všimnul jsem si, jak je vlastně těžké se projevit. Když člověk mlčí, je schovaný. Když musí promluvit, odhaluje se. Každý slyší jeho angličtinu a všichni poslouchají, co říká. Jedna holka se vůbec nepředstavila. Nesebrala odvahu a neřekla nic. Nahlédl jsem na křehkost nás lidí. Navenek chceme působit jako siláci, ale uvnitř jsme křehcí. Platí to pro mladé lidi, ale platí pro nás všechny. Kéž nám Pán dá sílu se projevovat. Kéž se všechny vnitřní poklady mohou dostat ven. Chce to odvahu.
Milan Mrázek