Milí sourozenci,
všichni reagujeme různě na novou situaci ohledně hrozby koronavirem. Mluvil jsem s jedním bratrem, který mi znenadání zavolal. Neznal jsem ho. Chtěl řešit jinou věc, ale mimochodem mi řekl, že mu vadí, jak se někteří křesťané koronaviru bojí. Přece my se bát nemusíme! Vyslechl jsem si ho, neznáme se, a tak jsem zdvořile naslouchal dál. Později vyšlo najevo, že když dotyčný přijde domů z nákupu, že si potírá dezinfekcí celý nákup a mobil. I z dalšího popisu bylo jasné, že má normální obavy z nákazy. Položil jsem telefon a říkal jsem si, že si vlastně úplně protiřečil. Vyčítá jiným strach a sám se bojí. Tento rozpor jsem si uvědomil i v jiných rozhovorech. Zjistil jsem, že mi je vlastně sympatické, když dotyčný přizná, že má strach. Přijde mi to zdravé. Mám podezření, že obavy o sebe nebo o naše blízké máme všichni. Akorát se bojíme strach přiznat. Myslíme si: „Křesťan by se bát neměl”. Ale to je velký omyl. Křesťan se bojí, stejně tak jako se Kristus bál v Getsemanské zahradě nebo se bojí žalmista a upřímně se přiznává. Je to boj o autenticitu. Boj o to, jestli naše křesťanství je pravdivé. Poznat sebe a přiznat svůj strach sobě i Bohu – to je výhra. To je totiž první krok k tomu, aby nás náš strach nemusel ovládat. Ano, to je právě možnost pro Kristova následovníka – strach v nás je, ale nemusí nás ovládat. Kristus se bojí, co ho čeká, ale přesto se tím nenechá ovládat.
Nejhorší v tomto ohledu je, když si strach nepřiznáme a máme jen naše křesťanské správné odpovědi, co by křesťan měl a neměl. Jsme svázáni strachem a přitom říkáme, že křesťan může létat nade vším. Není to věrohodné. Má to přesně opačné účinky pro naše okolí. Naše děti vycítí, že máme obavy nebo jiné negativní pocity. Mnohem lepší je být upřímný a nechat jim nahlédnout do našeho zápasu.
Milan Mrázek