Ve svém životě jsem už poznal, že to, co svěřím Bohu, nemůže jít úplně blbě. I když jsem zažil i náročné věci, mohu říci, že pokud jsem něco v modlitbě Bohu opravdu dal do rukou, nikdy to nedopadlo definitivně fatálně nebo beznadějně. Svěřovat své věci Bohu, důvěřovat, že se jich ujme, dokázat na něco čekat, ale také vnímat Boží jednání, kterému občas nerozumím, a být Bohu vděčný. To je víra. Je to ale víc o důvěře než o mých pocitech.
Jak ale takovou důvěru v Boha získat? Žádný manuál na to není. Spousta lidí žel prožila různá zranění důvěry, která byla o to větší, pokud přišla od nejbližších lidí. Například když se na někoho vykašle táta ve věku, kdy ho jako dítě nejvíc potřebuje, znamená to, že důvěra takového člověka k ostatním tím bude nejspíš trvale poznamenána. Pro někoho je to prostě těžší, pro někoho snadnější. Nepůjde to ale bez toho, že do důvěry v Boha vstoupíme a vydáme se do nezajištěnosti, do nejistoty, mimo naše představy. Že je nám to nepříjemné a nemáme to moc rádi, není nic nového. Jen nás to skoro vždycky zaskočí.
Vzpomněl jsem si na biblické setkání dvou řemeslníků – tesaře Ježíše z Nazareta a rybáře Šimona, budoucího apoštola Petra (Lukáš 5, 1-7). Ježíš Šimona po celonočním neúspěšném rybolovu vybízí k důvěře tím, že jej povzbuzuje, aby ještě jednou hodil rybářské sítě do vody. Dělá to ale v naprosto nevhodnou denní dobu. Mnohaletá profesionální zkušenost rybáře Šimonovi velí, aby tyto neodborné amatérské rady neposlouchal. Proti této realitě se však staví to, co už s Ježíšem zažil. Ježíš ho nikdy nezklamal. Je to zápas o důvěru. Nakonec Šimon tento pro něj sice neprofesionální, ale důvěrný krok k Ježíši udělá („na tvé slovo spustím sítě“). A najednou se věci dávají do pohybu, zázračný rybolov může začít. Šimon je v úžasu a jeho důvěra v Ježíše roste. Troufám si tvrdit, že tím Šimon udělal zásadní krok od obecné víry v Boha k osobní důvěře v Ježíše. A tak to, moji milí, dělejme jako Šimon, slovy jedné staré písně: „Důvěřuj se v Pána, ó duše má!“.