Milí sourozenci,
Velikonoce jsou nejdůležitějším křesťanským svátkem. Přemýšlím o tom, co pro mě Velikonoce opravdu znamenají. Naději, povzbuzení, světlo ve tmě, bolest, odsouzení, utrpení, odloučení od Boha, hrůzu, zradu, zapření, kříž, smrt, zmrtvýchvstání, vzkříšení, nový život, radost, vykoupení, odpuštění, očištění… Mnoho výrazů, mnoho slov, která jsou, zdá se, v protikladu. Ale všechna zapadají do velkého příběhu spasení. Po Velkém pátku a Bílé sobotě přichází vzkříšení, které přináší naději a radost. Naději v život věčný a radost z toho, že mám milujícího Otce v nebesích, kterému na mně záleží a který naplnil to, co slíbil.
Letos pro mě Velikonoce získaly ještě hlubší rozměr. Před pár dny jsem měla sen. Musím se přiznat, že sny, skrze které ke mně Bůh hovoří, nemívám. Avšak tento sen byl naprosto výjimečný a velmi silný. Ocitla jsem se se svojí dcerou ve velkém cizím městě. Důvod jsem neznala, nebyl důležitý. To, co důležité bylo, byl prožitek sám. Silný pocit zoufalství, strachu, bolesti i beznaděje, který jsem cítila přímo fyzicky, když se moje dcera v tom cizím městě ztratila. To zoufalství, strach, bolest a beznaděj jsem cítila ještě dlouho poté, co sen skončil, a já se probudila. Vlastně kus těchto pocitů ve mně přetrvává i nyní, ale není už tak intenzivní, protože moje dcera je doma v bezpečí. Proč o tom všem píši? Protože Pán Bůh mi jen malinko poodhalil, jakou bolest a zármutek prožíval On sám, když jeho jediný syn odcházel na smrt, když ho On sám viděl trpět a umírat a když On sám na něho musel seslat svůj hněv.
Znovu přemýšlím o tom, co pro mě Velikonoce znamenají. Už to nejsou pouhá slova, ale ta slova ožívají, jsou plná života, emocí i prožitků. Ta slova ukazují na Boží srdce. A proto mě letošní Velikonoce naplňují ještě větší bázní před Bohem a ještě větší láskou a vděčností nebeskému Otci. Jsem mu vděčná za to, že neváhal a dal svého jediného syna, aby každý, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Pokoj Vám milí sourozenci a požehnaný čas svátků velikonočních.