Milí sourozenci,
v úvodu tohoto týdne na mě s větší intenzitou dolehla tíha současné situace (možná ne nadarmo bylo pondělí 18. 1. označeno za nejdepresivnější den v roce). Měla jsem pocit, že už to (pandemie coronaviru a vše s ní spojené) trvá příliš dlouho, přestože já osobně vlastně nějak drasticky omezena nejsem. Chodím do práce, mohu chodit na procházky, na lyže, jsem obklopena rodinou…, ale možná se příliš soustředím na to, co nesmím, aniž bych docenila to, co smím. A pak jsem četla rozhovor s ženou, která ve 41 letech náhle ochrnula. Pracovala jako zdravotní sestra, měla 4 děti, patrový dům a ze dne na den se jí změnil svět. V tom rozhovoru říkala, že jsou dny, kdy brečí do polštáře, lituje se, má pocit, že to nezvládne, ale pak se rozhodne podívat se na svůj život z jiné perspektivy a dostane sílu jít dál, bojovat… I my máme možnost podívat se svůj život z „jiné“ perspektivy. V první kapitole novozákonní knihy Skutků je část, která mě vždycky pobaví (Sk 1,9-11), představuji si učedníky, jak s otevřenou pusou hledí za Ježíšem odcházejícím do nebe, a kdyby nepřišli dva andělé, kteří je „vrátili na zem“, nic z toho, co čteme v další kapitolách, by se nestalo. Učedníci by hleděli k nebi, čekali by, kdy se zjeví Ježíš, a zapomněli by žít. Andělé vrátili učedníky na zem, vrátili je do reality jejich životů. Ale přesto se něco stalo, Ježíš učedníky před svým odchodem připravuje na to, co bude, že dostanou dar Ducha Svatého. Kristus je cestou ke změně perspektivy, z níž učedníci i my nahlížíme své životy. Duch Svatý, utěšitel a přímluvce, nás podpírá a pozvedá naše oči k nebi, i když nás ponechává v realitě.