Slovo na tento týden (25. 8.)

Milí sourozenci,

v neděli jsme se vrátili z dovolené v Anglii. Jeli jsme po deseti letech na místo, kde jsem se jeden rok staral o tři menší metodistické sbory. Jejich věkový průměr byl tehdy cca 65 let. Dva z mých sborů měly tehdy 67 a 90 členů, na shromáždění chodilo cca 40 a 50 lidí. V současné době se oba sbory spojily a schází se na společné bohoslužbě. Když jsme na ni přišli, byli jsme v šoku: Přivítalo nás celkem 25 lidí. Někteří velmi staří a tedy za chvíli zřejmě se už nebudou moci dostat na shromáždění. Přepadl mě smutek a úpěl jsem k Bohu, co to znamená. Prožil jsem velké oslovení a varování. Bůh mluví a Jeho slovo je život. Vidět umírající církev je strašný pohled. Přitom Boží slovo tam čtené je živé. Také kázání jsou, co jsem měl možnost posoudit, dobrá. Akorát problém je mezi Božím slovem a lavicemi. Bůh mluví, burcuje, vybízí, usvědčuje… ale nechám se oslovit, uvedu Boží výzvu v čin? Nechám se vést do nových věcí? Udělám krok víry nebo zůstanu u svého osvědčeného, pohodlného křesťanství? Lidé, kteří tam chodí, jsou v mnohém příkladní a věrní křesťané, milující Boha. Ale něco důležitého propásli. Mám k tomu více postřehů a rád se o ně někdy podělím. Přeji nám všem, abychom uváděli Boží slovo do života. 

Milan Mrázek

Váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *