Přeskočit na obsah

Slovo na tento týden (27. 5. 2022)

Štítky:

Milí sourozenci,
podělím se s vámi s jedním zážitkem z minulého víkendu, kdy jsem se zúčastnil jednání naší Výroční konference v Bratislavě. Je to zkušenost ryze dopravní. Vyrazil jsem v pátek ráno a nejlepší spoj byl železniční. David Chlupáček přistoupil v Brně a ještě jeden bratr z Brna neplánovaně přistoupil v Brně a rovnou do našeho kupé. Cesta do cíle probíhala naprosto v pořádku, téměř na minutu přesně.  Měl jsem už zakoupený zpáteční lístek po železnici, kromě jízdenky z Bratislavy na česko-slovenské hranice do Kút. Chtěl jsem totiž využít velkorysé slovenské nabídky o tom, že eurounijní důchodci mají cestu vlakem zdarma. Jen mezinárodní rychlíky stojí symbolicky jedno euro. Zařídil jsem si na bratislavském nádraží tuto průkazku a zakoupil jsem jízdenku v ceně jednoho eura na EC z Bratislavy do Kút v sobotu odpoledne hned po skončení jednání VK. V noci mně vzbudila bouřka, která zuřila v celé střední Evropě, jako určitá předzvěst.
Vyšel jsem v sobotu odpoledne na vlak na bratislavské nádraží. Podle mého plánu a jízdních řádů jsem měl dorazit v pozdějších večerních hodinách domů. V Brně budu mít pohodlně více než hodinu čas na přestup na vlak do Jihlavy. Můj EC do Brna již měl na ceduli zpoždění půlhodiny. To se protáhlo pak až na hodinu a konečně přijel EC z Maďarska a odjeli jsme. V Kútech asi po hodině stání nám bylo oznámeno, že spadl v noci strom na trať kdesi před námi. Závada se odstraňuje, dopravce se omlouvá, vlak pojede přes Hodonín, čas odjezdu se neví. V průběhu cesty jsme sporadicky dostávali informace o zpoždění, které se ukázaly jako optimistické a naprosto nevypovídající. Postupně plány na další spoje ztrácely smysl. V Hodoníně jsme pak strávili asi hodinu na nástupišti a konečně komunita zoufalých cestujících přestoupila na další zpožděný EC do Brna. Jako svoji malinkou kompenzaci jsem nastoupil do prázdné první třídy. (Jízdenky už nikdo nikde nekontroloval, průvodčí se asi radši ani neukazoval.) Moje poslední naděje na přenocování u mého bratra v Brně také vzala za své. Připadalo mi dost nešetrné budit bratra v jednu hodinu v noci. Takže devadesátiminutová jízda z Bratislavy do Brna se protáhla na 9,5 hodiny. Čekárnu v Brně na nádraží právě zavírali a byla k dispozici pouze miniaturní čekárna před hotelem Grand. Střídavě jsem korzoval po nočním centru Brna a čekal v čekárně. Pak jsem využil první autobusový spoj do Jihlavy. Celkem moje putování trvalo 15 hodin. Stačil jsem se ještě osvěžit dvouhodinovým spánkem. Přesto jsem na vlakovou dopravu nezanevřel a dám jí určitě šanci. Přemýšlel jsem o tom, jak tento zážitek překlopit do jiné roviny. Když se vydám člověku (lidskému společenství, organizaci), spoléhám na něj, důvěřuji mu – nemám stejně žádnou záruku a jistotu, že se jejich plány, a tedy mé očekávání, stoprocentně naplní. Když se vydám v poslušnosti Bohu, tak se pak na Něj mohu opravdu spolehnout a mít jistotu, že je věrný a dokonale naplní své Slovo.